středa 4. dubna 2018

Už toho bylo moc...

Už toho bylo moc. A už jsem to přestala zvládat. Je to normální? Rozhodně ne. V tomhle měřítku už určitě ne. Ale stalo se to a já se s tím teď musím vyrovnat. Musím, není čas na "možná se s tím vyrovnám". Mám poslední tři měsíce, abych dokázala pochopit fakt hodně věcí, pak už chci mít úplný klid na všechno nové, co přijde. A že toho jistě bude pořádná nálož.

Za posledních pár měsíců jsem zažila nejedno naprosté nervové zhroucení. A v mém stavu to není vůbec dobře, takže větu: "Hlavně buď v klidu." jsem si také vyslechla bez přehánění asi miliardakrát. Ale buďte v klidu, když to prostě nejde... A pokud říkáte, že to vždycky jde, tak s Vámi zásadně nesouhlasím. Pokud Vám to okolí, od kterého to v tu chvíli očekáváte nejvíce, nedopřeje, nedokážete to. Leda byste utekli, ale to já jsem nemohla. Chtěla jsem, ale nemohla jsem. Víte, očekávám miminko. (Už to je stejně vidět, tak proč bych o tom neinformovala veřejně?) A těhotenství mi nepřineslo ten nejúžasnější čas plný radostí a krásných okamžiků, jak se říká. Bylo to přesně naopak. Zatím ani jeden měsíc nebyl v pohodě a v klidu, bez problémů a nervů. A bohužel (nebo bohudík, já fakt nevím) to nebyly nervy spojené s těhotenstvím. Nestrachovala jsem se o správné jméno nebo o to, abych odolala růžovým šatičkám, když jsem ještě nevěděla, co to bude. Bála jsem se o miminko samotné, o to, zda bude v pořádku a pořád se o něj bojím. Ta nálož stresu totiž byla, a obávám se, že ještě bude, šílená.

Abych Vás malinko více zasvětila, musím Vás o něco více seznámit se svou osobností. Nejsem moc průbojný člověk, nesnáším hádky, vlastně se ani moc hádat neumím, snesu toho, myslím si, fakt hodně, mám docela velkou trpělivost a snažím se spoustu lidí, respektive chování, omlouvat (obzvlášť v případě, že je mám moc ráda nebo dokonce miluju). Ale v některých případech je to hodně blbá kombinace. Ne nadarmo se říká, že být hodný není úplně dobré. Já si neumím tzv. dupnout. To prostě neumím. A zašlo to daleko. Zašlo to do fáze, kdy jsem si vyslechla věty typu: "Vždyť jsi JEN těhotná." "Nehraj si na unavenou." "Proč pořád brečíš?" "Ty nedokážeš vychovávat dítě." "Ostatní těhotné toho zvládnou mnohem více." atd. Víte, já jsem si vědoma toho, že mě těhotenství hodně změnilo. Opravdu jsem hodně unavená, nejraději bych prospala celé dny, hodně brečím, i při sebemenším tlaku, rychle měním nálady, ale opravdu a vážně si nejsem vědoma toho, že by to došlo až tak daleko, že bych si zasloužila výčitky. A naléhání, hádky, pohoršování, ponižování aj. Místo abych přibírala, hubnu, trpím šílenou nespavostí a odhaduju, že nervový systém už mám na reálném pokraji zhroucení.

A nejhorší na tom je, že milujete. Nade všechno na světě. Jenže najednou je tu někdo, o koho Vám jde snad ještě více. o maličké stvoření, které ve Vás roste, a za které nesete obrovskou zodpovědnost. A chcete, aby bylo v pořádku, to je to největší přání, které máte. A tak nastane čas, kdy je třeba přemýšlet nad tím, jestli to dál unesete nejen Vy, ale i to malinké. 


Měla jsem obrovskou tendenci to snášet dál a dál a vydržet, setrvat a nepřestat usilovat o zachování. Ale teď už nemůžu. A moc to bolí, ale beru to tak, že si prostě potřebuju odpočinout a být alespoň chvilku v klidu. A řešit jenom "hlouposti". Po sedmi měsících už si to zasloužím, nebo ne? To je teď opravdu to, co chci. Úplný klid. Nic víc. Být sama a v klidu. A doufat, že na miminku se to nepodepíše. To je mé největší a asi i nejtroufalejší přání.

Trpělivost a pochopení, to tomu chybí. Nic víc. A stačila by troška a bylo by to v pořádku...úplně v pořádku. Já si tady nechci stěžovat. Spíš se potřebuju vypsat a možná najít pochopení. A doufat, že mi to trošku pomůže. Tak snad...

Žádné komentáře :

Okomentovat