neděle 2. září 2018

Děkuji Vám.

Tak nám uběhl skoro půl rok od posledního článku. Já vím, já vím, je to velmi dlouhá doba, ale abych byla upřímná, událo se toho tolik, že jsem na psaní, natož tak na pečení, neměla ani pomyšlení. Opravdu! Za tu dobu jsem upekla jen dva dorty a možná nějaké malé mňamky. Ale nic moc extra. A tak vlastně ani nebylo o čem psát. 

Tedy, ne že by to teď bylo o mnoho lepší. Stále moc nepeču, poslední pokus o brownies dopadlo roztodivně a času mi také na nic super úžasně mňamózního nezbývá, ale i tak jsem si říkala, že mám chuť něco nového na blog napsat. A napíšu Vám, co se za ten čas nečas událo.

Bylo toho totiž opravdu moc. Vlastně, napíšu-li, že se mi za ten necelý půl rok obrátil život vzhůru nohama a už nikdy nebude stejný jako předtím, nebudu lhát. Pokud jste četli ten poslední příspěvek, tušíte už, kam směřuji. Narodilo se mi nádherné miminko. Je nejkrásnější, nejroztomilejší, nejúžasnější a láskou bych ho snědla od nejdelšího vláčku až po nejdelší nehtík na nožičce. Jasně, každá maminka to takhle má. Její dítě bude vždy to nejlepší, a tak se ani mně nedivte, protože i já mám to nejdokonalejší dítě na světě. A mimochodem, pokud Vám bude někdy nějaká maminka říkat o svém dítěti to samé, neodsuzujte ji. Ten zlom, který v ní nastal po narození jejího drobka je totiž opravdu něco nepopsatelného. Vzešel z ní nový člověk, a to je obrovské. A proto je každé miminko nejkrásnější, nejroztomilejší a nejúžasnější. Protože je to opravdu malý zázrak. A není to sentiment. Je to něco, co pochopíte až s vlastním dítětem. 

Pokud Vás napadá, jak to máme jako rodina, protože věřím, že poslední příspěvek mohl být lehce zavádějící, tak je to tak, že nejužší rodina, jsme my dva - já a miminko. Ale máme úžasnou babičku, dědečka, strejdu, prababičku, prostě nezůstali jsme na to sami. A já jsem všem, kteří mě v těchto nelehké situaci podpořili nesmírně vděčná. Myslím, že nikomu z nich nebudu nikdy moct, protože byly chvíle, kdy jsem opravdu potřebovala pomoct. A tehdy bylo i vlídné slovo něco k nezaplacení. Ano, sáhla jsem si asi na své dosavadní dno. Psychicky jsem na tom byla opravdu špatně, a tehdy tady byli oni. A já jim za to milionkrát děkuji.

Asi tenhle článek opravdu píšu hlavně proto, abych jim všem poděkovala. Za to, že se ke mně neotočili zády, za to, že mi neřekli: "Běž a už se nevracej.", za to, že při mě stáli předtím i potom, za to, že poznali, kdy potřebuju pomoct a vždycky mi pomohli, za to, že milují mě i miminko a za to, že je mám. Mít takové lidi, to je něco, co Vám může doslova zachránit život. Věřím, že i Vy takové máte. Važte si jich, protože to, co pro Vás dělají, to není samozřejmost. Je to něco, co dělají z čiré lásky k Vám. Tak běžte a poděkujte jim, obejměte je, anebo se na ně alespoň usmějte. A nehádejte se kvůli malichernostem. Nestojí to za to.

To je prozatím vše. Mějte se moc krásně a užívejte dnů. Já jdu zjistit, jak je na tom to podivně vzhlížející brownie v troubě.

R.

Žádné komentáře :

Okomentovat