Jak to vypadá, když se mi nedostává pečení a jedny barevné cupcakes

Velikonoce. Těch se týkal poslední příspěvek na mém blogu. A to je sakra frustrující. Když jsem nad tím začala uvažovat, měla jsem slzy v očích. Vážně, bez přehánění. Je mi to fakt velmi líto. Ne, že bych snad bez psaní nemohla existovat, to už bych asi neexistovala (hmm, jak logické), ale bohužel za tu dobu, po kterou jsem nepřispívala svými geniálními články na blog, sem toho ani nic moc extra neupekla. Je to fakt depresivní. Víte, pečení je po hudbě můj největší koníček. Možná i té hudbě začalo velice intenzivně konkurovat, a tak jistě budete chápat, že ta doba, kterou jsem neupekla nic, co by ukojilo mou vypěstovanou touhu po pečení delikatesních famózností, byla skoro až neúnosná.

Nyní napíšu, že je tomu konec. Že je konec nepečení, nedekorování, nezkoušení nových technik, postupů, mňamek a nepsaní. A doufám, že se nemýlím. Jistě, nemohu to napsat s jistotou, neboť, jak už jistě téměř každý ví, nic není stoprocentní. Ale nesmírně bych si to přála. Tohle období bylo totiž v jistých směrech dosti skličující, nejen co se pečení týče. Asi to bylo všechno provázané… Možná taky, že absence tvorby sladkostí byla důsledkem přívalu stresu. Ano, to je na zamyšlenou. Možná, že jsem nepekla, protože mou mysl na plno zaměstnávaly mnohé jiné, pozitivní i negativní vlivy. Je pravda, že pak už jsem neměla náladu vůbec na nic. Jistě to každý zná. Máte plnou hlavu všeho. Toho krásného, příjemného a úžasného nebo naopak toho špatného, smutného a stresujícího. To jsou přesně ty dva druhy pocitů, které jsem za poslední dva měsíce zažívala. Obojí ve velmi intenzivním měřítku. No, a tak nebyl čas už na nic jiného. A teď, s odstupem času, je mi z toho fakt smutno. Člověk by se přeci měl držet toho, co ho baví a co miluje. A to jsem já v sobě potlačila. Není to nic příjemného, věřte mi. Nejhorší na tom je, že mám pocit, že se v tom všem budu muset znovu zorientovat, neboť v mé hlavě nastal jakýsi chaos a já ho nedovedu zorganizovat. Ale já to zvládnu. A vrátím se zpět do svého přenádherného pečícího stereotypu. Tak. Rozhodnuto. Přece si nebudu přidávat další stresy. Odbourám alespoň jeden a pustím se zpět do pečení.

A jako předvoj Vám ukážu alespoň narozeninové cupcaky, které jsem pekla nedávno na oslavu sedmých narozenin malého Patrika. Měla jsem z nich velkou radost. Uznávám, asi to bylo i proto, že jsem měla cukrářský absťák, ale jistý podíl na tom do zajista měl také výsledek. Nakonec vznikly takové moc barevné party cupcaky. Prostě takové typické narozeninové cupcaky. Nevím, zda je to pochopitelné, ale já si tak nějak představuji cupcaky na narozeninovou oslavu. Chutné, hezké a moooc barevné! J