Ten titulek zní docela dost zvláštně, když se nad tím zamyslím. Ale čtěte dál a snad pochopíte i důvod onoho titulu.
Již mnohokrát jsem se zmiňovala o mé maturitě. A nyní, věřte nebo ne, je maturita zdárně za mnou. Mám-li být upřímná, bylo to docela náročné období. Ani ne tak fyzicky, ale na psychiku je maturita docela záběr. Tedy alespoň pro nervující a stresující lidi jako jsem já. Když se na celou věc podívám zpětně, musím uznat, že jsem celé záležitosti mohla obětovat mnohem méně nervových vláken, ale myslím, že tím si opravdu musí projít každý. Vlastně, když nad tím vším tak přemýšlím, vůbec mi celá věc nedochází. Vždycky jsem vnímala maturanty jako velké osobnosti, kteří zvládli ohromnou věc. Blbost. Připadám si pořád stejně jako předtím. Jsem úplně stejná, malá, červenovlasá holka plná naivních představ o lidech a naděje ve světlejší zítřky (trocha filosofie nikdy neuškodí :D ). Nevím, třeba mi to časem dojde. Teď mám docela dost času nad tím přemýšlet, takže uvidíme.
