neděle 2. září 2018

Děkuji Vám.

Tak nám uběhl skoro půl rok od posledního článku. Já vím, já vím, je to velmi dlouhá doba, ale abych byla upřímná, událo se toho tolik, že jsem na psaní, natož tak na pečení, neměla ani pomyšlení. Opravdu! Za tu dobu jsem upekla jen dva dorty a možná nějaké malé mňamky. Ale nic moc extra. A tak vlastně ani nebylo o čem psát. 

středa 4. dubna 2018

Už toho bylo moc...

Už toho bylo moc. A už jsem to přestala zvládat. Je to normální? Rozhodně ne. V tomhle měřítku už určitě ne. Ale stalo se to a já se s tím teď musím vyrovnat. Musím, není čas na "možná se s tím vyrovnám". Mám poslední tři měsíce, abych dokázala pochopit fakt hodně věcí, pak už chci mít úplný klid na všechno nové, co přijde. A že toho jistě bude pořádná nálož.

Za posledních pár měsíců jsem zažila nejedno naprosté nervové zhroucení. A v mém stavu to není vůbec dobře, takže větu: "Hlavně buď v klidu." jsem si také vyslechla bez přehánění asi miliardakrát. Ale buďte v klidu, když to prostě nejde... A pokud říkáte, že to vždycky jde, tak s Vámi zásadně nesouhlasím. Pokud Vám to okolí, od kterého to v tu chvíli očekáváte nejvíce, nedopřeje, nedokážete to. Leda byste utekli, ale to já jsem nemohla. Chtěla jsem, ale nemohla jsem. Víte, očekávám miminko. (Už to je stejně vidět, tak proč bych o tom neinformovala veřejně?) A těhotenství mi nepřineslo ten nejúžasnější čas plný radostí a krásných okamžiků, jak se říká. Bylo to přesně naopak. Zatím ani jeden měsíc nebyl v pohodě a v klidu, bez problémů a nervů. A bohužel (nebo bohudík, já fakt nevím) to nebyly nervy spojené s těhotenstvím. Nestrachovala jsem se o správné jméno nebo o to, abych odolala růžovým šatičkám, když jsem ještě nevěděla, co to bude. Bála jsem se o miminko samotné, o to, zda bude v pořádku a pořád se o něj bojím. Ta nálož stresu totiž byla, a obávám se, že ještě bude, šílená.

Abych Vás malinko více zasvětila, musím Vás o něco více seznámit se svou osobností. Nejsem moc průbojný člověk, nesnáším hádky, vlastně se ani moc hádat neumím, snesu toho, myslím si, fakt hodně, mám docela velkou trpělivost a snažím se spoustu lidí, respektive chování, omlouvat (obzvlášť v případě, že je mám moc ráda nebo dokonce miluju). Ale v některých případech je to hodně blbá kombinace. Ne nadarmo se říká, že být hodný není úplně dobré. Já si neumím tzv. dupnout. To prostě neumím. A zašlo to daleko. Zašlo to do fáze, kdy jsem si vyslechla věty typu: "Vždyť jsi JEN těhotná." "Nehraj si na unavenou." "Proč pořád brečíš?" "Ty nedokážeš vychovávat dítě." "Ostatní těhotné toho zvládnou mnohem více." atd. Víte, já jsem si vědoma toho, že mě těhotenství hodně změnilo. Opravdu jsem hodně unavená, nejraději bych prospala celé dny, hodně brečím, i při sebemenším tlaku, rychle měním nálady, ale opravdu a vážně si nejsem vědoma toho, že by to došlo až tak daleko, že bych si zasloužila výčitky. A naléhání, hádky, pohoršování, ponižování aj. Místo abych přibírala, hubnu, trpím šílenou nespavostí a odhaduju, že nervový systém už mám na reálném pokraji zhroucení.

A nejhorší na tom je, že milujete. Nade všechno na světě. Jenže najednou je tu někdo, o koho Vám jde snad ještě více. o maličké stvoření, které ve Vás roste, a za které nesete obrovskou zodpovědnost. A chcete, aby bylo v pořádku, to je to největší přání, které máte. A tak nastane čas, kdy je třeba přemýšlet nad tím, jestli to dál unesete nejen Vy, ale i to malinké. 


Měla jsem obrovskou tendenci to snášet dál a dál a vydržet, setrvat a nepřestat usilovat o zachování. Ale teď už nemůžu. A moc to bolí, ale beru to tak, že si prostě potřebuju odpočinout a být alespoň chvilku v klidu. A řešit jenom "hlouposti". Po sedmi měsících už si to zasloužím, nebo ne? To je teď opravdu to, co chci. Úplný klid. Nic víc. Být sama a v klidu. A doufat, že na miminku se to nepodepíše. To je mé největší a asi i nejtroufalejší přání.

Trpělivost a pochopení, to tomu chybí. Nic víc. A stačila by troška a bylo by to v pořádku...úplně v pořádku. Já si tady nechci stěžovat. Spíš se potřebuju vypsat a možná najít pochopení. A doufat, že mi to trošku pomůže. Tak snad...

středa 31. ledna 2018

Co jsem zase (ne)zvládla

Tak. Je to tak. Měla jsem další narozeniny. Utíká to fakt rychle. Pamatuji se, že to není tak dávno, co jsem Vás informovala o svém mega čokoládovém dortu s popcornem, preclíky a dalšími mňamkami. A nyní jsem tu opět, ale tentokrát abych Vám ukázala cookie dort. Přivedl mě na něj můj Nejmilejší. Prostě jsme tak přemýšleli nad dorty, a protože oba bezmezně milujeme čokoládové cookies, napadlo ho, abych zkombinovala dort a cookies. A tak jsem přesně tohle udělala. Upekla jsem čokoládové korpus, jednu mega cookie ve velikosti korpusu a spoustu klasických cookies na ozdobu a na ujídání. Vše jsem slepila vanilkovým krémem a na úplný konec decentně dozdobila rozpuštěnou čokoládou. Jakooo...nebudu Vám lhát, povedl se mi. 😀 Já vím, že samochvála smrdí, ale berte to s nadsázkou. Byla jsem na sebe opravdu hrdá. Hlavně teda na tu obří cookie, ale celkově mě ten dort docela nadchnul a taky mi chutnal! A to je důležité.

čtvrtek 18. ledna 2018

Předvánoční dorty a slonisko

Je leden, já vím. A přesto se honosím nadpisem předvánoční dorty. No ano. Pekla jsem je totiž ještě před Vánoci. Asi Vám to došlo, jasně, ale i tak to raději osvětlím. Jak jste si taky jistě všimli, dlouho dlouho jsem nic moc nepřidávala. Není to proto, že bych nic nepekla, to jistě ne, je to proto, že se toho na mě nahromadilo mnoho, a tak jsem neměla čas psát a zásobit Vás svými výtvory. To víte, bylo před zkouškovým, potom zkouškové, měla jsem pár koncertů se svým milým a do toho všeho Vánoce. Ač se Vám to nemusí zdát, na mě toho už bylo dost, a to se ani nezmiňuji o všech záležitostech, které jsem musela vyřešit doma. Ale teď už dost. Jdeme na dorty.

neděle 29. října 2017

Mnoho dortů a nedostatek času

Znáte to, když toho chcete fakt hrozně moc a prostě to nedokážete zvládnout? Je to velmi zlý pocit. Já osobně ho tedy nesnáším. Prostě si dáte nějaký cíl a on se Vám začne hroutit kvůli jedinému aspektu - nedostatku času. Ale je to tak a ne jinak, den má jen 24 hodin, nafouknout ho nemůžete. A tehdy, právě tehdy nastává ta nouze, ve které poznáte přítele. Doslova a do písmene. Musím uznat, že nebýt toho jediného, kterého ctím nade vše, zhroutila bych se buď já, moje škola, práce anebo lidi, kteří očekávali dorty na své oslavy. Ale on tu byl a pomohl mi. Opravdu hodně moc mi pomohl. A touto skromnou cestou mu tím chci vyjádřit díky.