pondělí 22. června 2015

Jak to všechno začalo

Tenhle článek bude další z těch povídacích. Myslela jsem, že by bylo docela fajn sdělit Vám, jak jsem začala péct a jak jsem se dostala až k blogování. Neříkám, že je to velká historie něčeho fantastického. Je to jen velká část mého života a já jsem tak nějak dospěla k tomu, že je-li zde někdo jako pravidelný čtenář mého blogu, mohlo by ho třeba zajímat, jak to všechno začalo. O několika bodech celého tohohle příběhu už jsem se asi zmiňovala, ale kdybych je přeskočila, vynechala bych mnohé důležité návaznosti.


Vlastně nejsem jednou z těch nadšenkyň do pečení, které by začaly až v dospělých letech. Občas mě právě až překvapuje, kolik takových pekařek existuje a podle mě je to celkem obdivuhodné, když začnou péct až později a teprve tehdy, po tolika letech nenávisti nebo nelibosti k veškerým kuchyňským činnostem zjistí, že je to vlastně baví a mnohdy velmi hodně baví.

Já jsem ale úplně opačný případ. Moje maminka vždycky pekla. Je to vlastně docela velká frajerka, protože se třemi dětmi ještě bravurně zvládala kromě postarání se o ně a našeho tatínka i všechno kolem, včetně pečení. A to je asi to, čemu přisuzuji mé nadšení pro pečení. Už od mala jsem nejen já ale i mí bratři toužili po pomáhání jí při vytváření nejrůznějších buchet a koláčů. V prvních letech ona pomoc samozřejmě vypadala tak, že nám dala prázdnou misku a vařečku a nechala nás "míchat" a "pomáhat". Tohle se děje asi všude. Jenže v nějakých 6 letech jsem dostala svou první kuchařku. Byla to Barbie kuchařka, kterou mám dodnes. A v 6 letech, když dostanete něco takového jako je nová kuchařka, máte samozřejmě potřebu všechny recepty hned vyzkoušet. A tak jsem s mamkou upekla své první čokoládové sušenky. Staly se mega hitem. A já jsem je moc chtěla upéct úplně sama. Asi se teď budete divit, ale po dlouhém přemlouvání mi to mamka opravdu dovolila. O tom, jak se do těsta místo špetky soli dostala hned jedna celá a pořádná lžička se už asi zmiňovat nemusím, neboť tento fakt jsem už zmínila vícekrát.

Moje Barbie kuchařka!! Dodnes má čestné místo v poličce :D
Přesto všechno se pravděpodobně i tento incident stal oním impulsem pro vznik mého zápalu do pečení a zkoušení nových chutí i kombinací. (Věřte nebo ne, ale ty sušenky byly fakt hodně dobré, i s trochu slanější chutí.) Od té doby jsem sem tam něco upekla, ale většinou jenom opravdu osvědčené a jednoduché recepty. 
Jeden z pozdějších cookie pokusů (již zdárně povedený)
A pak jsem jednou dostala chuť udělat něco většího. Samozřejmě tím "něco většího" jsem měla na mysli dort. V té době měli mí rodiče slavit dvacetileté výročí sňatku, tudíž příležitost tady byla. Žádné velké ambice na parádní potahovaný dort jsem neměla. Upekla jsem korpus (už si ani nepamatuju jaký :D ), nějakým způsobem umíchala tvarohový krém a dozdobila strouhaným (domácím!!!) marcipánem. Já vím, nezní to nic moc, a vlastně to ani nic moc nebylo, ale byl to můj úplně první dort. A je to zvláštní, ale i přesto, že to nebyl bůhví jaký zázrak, mě to chytlo a já hledala další příležitost. Ta nastala jen o pár měsíců později, kdy měla mamka narozeniny. Tentokrát už jsem si naložila větší sousto. Do dortu jsem zakomponovala dvoubarevnou čokoládu a věnečky z odpalovaného těsta. To už bylo o něco zajímavější pečení.  

První potahované dorty měly podobu obřích papučí a byly určeny pro papučový bál. Jako první cena. To jsem považovala za velké privilegium, protože přece jen jsem ještě nikdy potahovou hmotu nevyráběla, a přesto jsem měla (spolu s kamarádkou) vytvořit dort, který měl takovou funkci. Tyhle dva dorty se (na to, že to byly úplně první takového typu) celkem povedly. Následoval dort se čtyřmi postavičkami, který jste už taky mohli vidět. Dopadl tak nějak komicky. Postavičky do dnes nedělám úplně ráda. Alespoň ty, které mají vypadat poněkud lidsky. 














Přeze všechny peripetie, a mnohdy ne úplně povedené dorty, jsem se do pečení (nejen dortů) úplně zamilovala a dnes můžu s jistotou říct, že mě posunulo zase o kus dál minimálně v rozhledu do světa chutí. A hlavně, mám moc (hodně moc) ráda ten pocit, když něco upečete a můžete to pak rozdat a udělat tím ostatním radost. To je to asi nejvíc super. A pak jednoho dne, jsem moc zatoužila poznat umění dortů i ostatních lidí. Jedním z těchto umělců byla moje třídní profesorka na gymplu. Ta mi řekla, že mi dá svou internetovou adresu, až si hodím na web i své výtvory, a tak jsem vytvořila Me and my delicious me. A chytlo mě to natolik, že jsem začala psát  častěji a častěji a nejen o dortech, ale o jídle celkově. A fakt mě to baví, i když nevím, kolik ostatních lidí to vlastně oceňuje a čte. Ale stejně mě to baví a zatím nehodlám přestat, tak uvidíme, jak dlouho mi to ještě vydrží. :D


Žádné komentáře :

Okomentovat