sobota 18. července 2015

Střípky z lesů

Sama sebe považuji za městskou holku. Zní to dost povrchně, já vím, ale musíme si říct na rovinu, žije-li člověk nějakých 17 let ve městě, podepíše se to na něm. Neříkám, že by mi život na vesnici nevyhovoval, ale má to stejně jako všechno ostatní na tomhle světě svá negativa. Tak ku příkladu výměna bytu za dům je naprosto jedinečná výhoda. Ještě ke všemu, když byt, ve kterém jste ta dlouhá léta bydleli, ležel v domě na přeplněném sídlišti, které se stalo útočištěm mnoha pofiderních společenstev a obyvatel. Co mě naopak dost frustruje je to odříznutí od lidí a civilizace. Ne že bych snad potřebovala denodenně obrážet nákupní centra a každý večer chodit do baru za zábavou, to ne. Spíše naopak. Ač mi není mnoho let, mám ráda takový ten klidnější způsob života. Ale stejně. Občas mám chuť jen tak vyrazit do města na kafe, posedět s kamarádkami, dozvědět se nové drby :D  a povykládat o všech nových i starých zážitcích. Tohle je něco, co se mi tam, kde teď bydlím stát nemůže. 
                                                                                                                           zdroj: hud.ac.uk

Ale abych nebyla pesimista, chtěla bych se Vám svěřit ještě s další naprostou výhodou, kterou poskytuje žití na poklidném místě. Tou je beze všeho to, že zahrada Vám poskytuje klidné útočiště, kde se s trochou štěstí urodí to, na co máte chuť. Mám-li být upřímná, na naší zahradě toho zas tak moc není. Přece jen tady nebydlíme tak dlouho, a po tolika letech uzavřenosti v bytě zase nemáte takové touhy (tedy touhy by i byly), ochotu a znalosti na to vypěstovat na zahradě úplně báječný záhon s X druhy zeleniny a Y druhy ovoce. Zatím jsme tedy dost skromní a na zahradě pěstujeme maliny, malý keřík borůvek a čekáme až se za pár let umoudří náš čerstvě vysazený rybíz a zplodí více než jeden malý hrozen plodů. Ale fakt, že toho na zahradě zase tolik nemáme nezmenšuje naše potěšení z toho, že tam alespoň něco je. Tak třeba o první jednu malinu jsme se s mamkou podělily obě a byly jsme naprosto nadšené.

Naše malinkatá úroda
Ale abych konečně došla k tomu, proč se tento příspěvek jmenuje tak, jak se jmenuje, pokročím dál. Na konci (i začátku) minulého příspěvku jsem zmiňovala, že odjíždím na dovču. A teď už jsem se vrátila. Na týden jsme se usadili na malé chatě v Beskydech obklopené lesy naplněnými borůvčím. (A v tuto chvíli už Vám asi došlo, co je poselstvím tohoto povídání.) Samozřejmě jsem tam borůvky nemohla nechat. Ano, tak sobecky jsem přemýšlela. Ale klid. V tom množství jsem neotrhala ani tak miliontinu toho, co les nabízel. A přesto mi ty malé modré bobulky udělaly nesmírnou radost. Bylo jich tolik... Věřte, že mé záda na mě nebyly hrdé. Dala jsem jim docela zabrat, ale to prostě jinak nešlo. :D Každý den jsem si natrhala jeden hrnek a byla jsem spokojená. Navíc je to skvělá terapie. Pobyt v přírodě naprosto geniálně pročišťuje hlavu, takže vřele doporučuji. I za tu bolest zad a ztuhlost lýtek to stojí. :D

Takže ve volné chvilce jistě vyražte někam do končin, kde nepotkáte živáčka, ale za to si božsky pročistíte veškerou mysl a třeba ještě budete odcházet obohaceni o nějaký ten plod z hlubin přírody.


I jahody tam byly :)

Žádné komentáře :

Okomentovat