neděle 17. dubna 2016

Sebekritika, výzvy a cupcakes

Někdy uvažuji, jestli jsem si neměla vybrat jiný koníček, než je pečení. A pak začnu uvažovat fakt hodně a to už není dobře. Víte, tak nějak se ze mě v mých teenagerovských letech (hahaa!! už to můžu použít jako ohlédnutí do minulosti!! Že by další výhoda rozloučení se s "náctiletím"??) stala velmi perfekcionistická, lehce labilní a pravděpodobně pro neobeznámeného jedince poněkud divná osoba. Ach, to bylo velmi vysilující popsání. Asi tento popis mnoho lidí nepochopí, protože, řekněme si upřímně, nikoho nepoznáte a nepochopíte z několika článků a jedné popisující věty. Ano, je to tak, bohužel i bohudík, lidé jsou komplikované bytosti.


Pečení je super úžasný koníček, ale víte, někdy mám takové tendence upadat ve svém myšlení do poněkud divného rozpoložení. A ano, to je přesně ten moment, kdy se nemám ráda. Říkám si, že jsem si mohla najít nějaký praktičtější koníček, v němž i přes svůj nemalý sebekritismus a stejnou neprůbojnost (tahle kombinace je fakt děsivá a nepříjemná, věřte mi) dokážu případně vyniknout třeba i na poli kariéry. A obzvlášť v poslední době, mám takové nehezké období, kdy mě chmurné a sebekritické myšlenky pohlcují dost často. Až mě to samotnou štve, že se nechám takhle sama sebou naštvat. A nejhorší je, když to začnu přenášet na ostatní. Je to jako taková super síla, kterou nikdo nechce!! A já ji bohužel mám. Což mi připomíná, že bych se tímto článkem ráda omluvila těm, jež tento můj stav zažili a byli jím ovlivněni. :)


A v těchto chvílích, kdy bych nejradši vykřičela do světa všechny vulgarismy světa, což obyčejně nedělám (jojo, jsem slušňačka a nestydím se za to),  přijde okamžik jako je tento: To bylo jednou ve čtvrtek, dva dny před narozeninami mého drahého tatínka. když jsem po odpoledni stráveném v kuchyni, doděláváním dortíku ve tvaru koňské hlavy. Bylo něco málo před devatenáctou hodinou a já jsem zrovna došla do obývacího pokoje po ukončení práce v kuchyni. Sedla jsem si a započala konverzaci s rodiči, když tu najednou můj zmiňovaný tatínek podotkl, že si přál, abych mu na posezení s přáteli, které podotýkám mělo proběhnout následujícího dne dopoledne (!!), upekla cupcaky. Následoval můj šokovaný pohled a dotaz, proč mi to proboha neřekl dříve než 12 hodin předtím, než je potřeboval. Víte, prý mě nechtěl otravovat, když peču dort. Jenže pečení mě už asi zdeformovalo, takže jsem opět vstala a šla péct cupcaky. Chvíli jsem přemýšlela nad příchutí, až jsem se rozhodla pro mou asi nejoblíbenější - čoko-káva-slaný karamel.

A bylo jich hooodně :)
V nějakých 19 hodin jsem tedy začala a musím říct, že jsem byla překvapená, že už kolem desáté jsem měla komplet hotovo včetně všech dekorací. Takže super!! Alespoň jsem zjistila takový ten čistý čas, který je nezbytně nutný na přípravu těchto cupcakes. Po jejich dokončení už jsem byla fakt totálně na odpis, ale stejně jsem z nich měla ohromnou radost. Musím se přiznat, že jsem se trošku obávala, že s tou solí mi tentokrát lehce ujela ruka, což asi i ujela, ale nakonec všem vážně chutnaly. A to jsem moc ráda, protože to je přesně to, co potřebuji, abych se ujistila, že pečení je přesně ten koníček, který mi byl souzen!!

PS: Více cupcakes naleznete zde :)



Miniatury

A jedna maxiatura




Žádné komentáře :

Okomentovat